Kde žijeme
Bydlím na obecním úřadě

Ne, počkejte, ne tak úplně, ne tak, jak se toto slovní spojení dnes vnímá.  Není to tak, že bydlím na radnici, neb nemám kde bydlet :-) Je to jinak. Včera jsem, při studiu staré kroniky s mojí občasnou sousedkou Eliškou, z přiložených plánků a popisků Pohoří na Šumavě zjistila, že na místě mého domečku stával kdysi krásný velký a důležitý dům číslo 27. Dům, který u svého čísla v plánku neměl připsána jména jeho obyvatel, jako ostatní domy, ale německý popisek:  Gemeindeamt. Tedy obecní úřad.

No pane, říkám si. V této souvislosti není nezajímavé, že po pádu „železné opony“, když se manželé Klesalovi rozhodli na Pohoří postavit první novodobý dům, a stát se prvními trvalými „pohořáky“ (pan Klesal byl starostou v Pohorské vsi), vybrali si pozemek… po původní radnici. Tuše, netuše, kdo ví… A v tomto domě dnes bydlím já :-)

Pohoří na Šumavě se v době své velké slávy cítilo býti městysem.  Ačkoli představitelé obce o udělení tohoto titulu usilovali poměrně aktivně, nikdy se ho nedočkali ani oni, ani obec samotná. Což evidentně ani představitelům, ani obyvatelům obce nedělalo těžkou hlavu a všude, kde se dalo, psali a hovořili o Pohoří na Šumavě jako o městysu. Tedy jako o městečku, které pod sebou mělo okolní malé obce a mohlo pořádat týdenní klasické a speciální dobytčí trhy. A ty se na Pohoří opravdu konaly.  I proto byl obecní úřad pro Pohoří velmi důležitou budovou.  

Bohužel, ať jsem se snažila sebevíc, detailní fotografii domu z doby, kdy v něm jen pár kroků pod horním náměstíčkem sídlil obecní úřad, nemám. Ale snad, jednou…  Přesto pořád platí, že bydlím na obecním úřadě :-)

 
Boží údolí...

                                                                                                                                                                                                                            

Boží údolí

Z hor já do nížin sešel
už před řádkou let,
křížem krážem zbrousil
spleť cest, co má svět.
A pak mi chuť došla,
tak, znenadání…
To sen o mých horách
jsem v sobě chránil.

Co já viděl sadů
a úrodných niv -
ne, já nevěděl ani,
kam pohledět dřív!
Někde ve mně však trval
strání chudobný řád,
jeřabiny u cest
já viděl nad ovsy zrát.

Vím, že jinde štěstí
rozkvítá snáz
a pár slov že stačí,
co obloudí vás.
Mně chce se však domů,
zpět do lesů k nám.
Tam štěstí mně čeká,
kde svůj domov mám.

Anton Schott 1866-1945, učitel školy v Pohoří na Šumavě

 
Plavení dřeva na Pohořském potoku

Novohradské hory v minulosti byly zásluhou znamenitých lesních hospodářů nevyčerpatelným zdrojem dřeva. Problémem byla doprava vytěženého dřeva do vnitrozemí.

Doprava dřeva z oblasti Pohoří na Šumavě byla vyřešena plavbou po Pohořském potoce. Kvůli plynulému plavení dřeva byly v 18.století na horním toku, postaveny rybníky: Uhlišťský, Kapeleng, Zlatá ktiš aj. Vory pluly Pohořským potokem do řeky Černé, potom do Malše, jejíž vody je donesly do Českých Budějovic.

Plavit vory v Pohořském potoce se mohlo jen tehdy, když byly dostatečné zásoby vody ve výše uvedených rybnících. Proto čekalo na plavbu vždy několik vorů najednou. Vzhledem k tomu, že v té době nebylo ještě telefonní spojení, byla to práce velmi riskantní. Při vypouštění vody z rybníků do potoka se nesměla zvýšit hladina o více než o dvacet centimetrů nad ideální stav, jinak dostaly vory takovou rychlost, že byly neovladatelné.

Když se rychlost vorů tak zvýšila, že byly vory neřiditelné, vorařům nezbývalo nic jiného než vyskákat na břehy, nechat dřevo osudu a rychle dát zprávu nahoru, aby na potok nebyly další vory vypouštěny. Přes všechny problémy a nebezpečí byla v té době doprava dřeva po vodě Pohořského potoka nejlevnější a nejrychlejší.

Voroplavba se v této oblasti udržela až do roku 1945, do doby znárodnění Buquoyova novohradského velkostatku a vysídlení německých plavců. Od té doby je dřevo dopravováno traktory a nákladními auty. Zpevněné břehy se zřítily, zarostly stromy a keři, potok byl zanesen kameny, bahnem a pískem.

V roce 1849 Buquoyové v oblasti mezi Hojnou Vodou a Pohořím na Šumavě zřídili oboru pro spárkatou zvěř. Nejdříve obora měla výměru asi 1 600 ha, ale později, v roce 1856, byla zvětšena na 5.250 ha. V roce 1886 bylo v oboře napočítáno čtyři sta třicet pět kusů jelení zvěře a čtyři sta padesát kusů srnčí zvěře. Černé zvěře bylo také velké množství.

Protože celá obora byla oplocená a údržba plotů vyžadovala vysoké finanční částky, bylo ji nutno zmenšovat. V roce 1900 byla zmenšena na 2 900 ha, přičemž v ní zůstalo dvě stě padesát kusů jelení zvěře a dvě stě padesát kusů srnčí zvěře. Během druhé světové války a po ní oplocení obory nebylo opravováno, takže zvěř z obory unikla a množila se mimo ni. Jediným omezením pro tuto byly ploty Pohraniční stráže.

Počátkem šedesátých let už bylo v oblasti pět set kusů jelení zvěře, čímž únosné stavy byly překročeny čtyřnásobně - dále se prudce zvyšovaly. Protože škody na lesních porostech, způsobené vysokou zvěří, jdou i dnes do milionů, je nutný zvýšený odstřel. Jen v polesí Pohorská Ves bývá ročně uloveno asi sto jelenů.
Sláva Dobrý, zdroj internet

 
Nejčistší ovzduší je u nás

 

Zde najdete články, informace, fotografie... vše o místu, které se mi stalo domovem. Vše o Pohoří na Šumavě.
A pokud vy sami máte něco, co by se do této sekce hodilo, sem s tím :-), ráda tuto knihovničku o Pohoří rozšířím...

Pohoří na Šumavě

(německy Buchers, Bucherwald, Buchers bei Kaplitz, Buchers im Böhmerwald, česky Buchoř, Puchéř (1869-1910) či Půchoří) je bývalá obec, od konce 15. listopadu 1979 zaniklé, v současnosti postupně obnovované sídlo v Novohradských horách a stejnojmenné katastrální území, spadající pod obec Pohorská Ves. Název Pohoří na Šumavě obec dostala v roce 1923. Geograficky a historicky je součástí tzv. velké Šumavy, Severního lesa.

Historie

Ve středověku leželo Pohoří na území „velešínského statku“. V tehdejší době zde byl v podstatě jen les (latinsky označován Fagosilvanum, německy Buchenwald podle zde rostoucích buků). Roku 1524 je místní potok pojmenován jako Pohorzie. Prvním osídlením v blízkosti Pohoří byla skelná huť v Šancích, kterou dal roku 1695 vybudovat hrabě Filip Emanuel Buquoy. Samotné Pohoří postupně vznikalo podél silnice do Freistadtu od roku 1758, kdy se tu začala budovat na dominikální půdě první stavení. Rozvoj osady byl dosti rychlý, takže o čtyřicet let později měla už 68 domů se 116 rodinami. V letech 1793–1796 bylo zavedeno systematické rozdělení pozemků. Obyvatelé Pohoří svou obec nazývali městysem, ačkoliv tento statut neměla.

Pravidelně se zde konaly týdenní trhy. Od roku 1802 bylo Pohoří samostatnou farní obcí. Po roce 1848 Pohoří mělo katastrální výměru 2636 hektarů, kde byly započítány ještě Berau (Stadlberg), Šance (Schanz), Kaplucken, Janovy Hutě (Johanesthal), Skleněné Hutě (Bonaventura), Stříbrné Hutě (Silberberg), Jiřice (Georgendorf), Pavlína (Paulina).

Podle sčítání lidu z roku 1890 mělo 186 domů se 1323 obyvateli (1077 Němců a 246 Čechů).

 Obyvatelstvo se převážně živilo zemědělstvím a ručními domácími pracemi. Nejznámější činností byla podmalba svatých obrázků pod sklo, které se potom vyváželo do celé Evropy. Tento způsob malby se rozšířil do celých Novohradských hor a to na obě strany hranice. S nabýváním významu Pohoří se také zvyšovala jeho velikost a tvorba nových živností a institucí, jako byly například pivovar (roční výstav 1110 hektolitrů, v činnosti 1791 – 1889), vinopalna (1789 – 1860), hamr (od roku 1834), od roku 1848 pošta, 1887 telefon a 1889 telegraf. Byl zde také Sbor dobrovolných hasičů od roku 1888 a místní odbor Deutscher Böhmerwaldbundu (zřízen 1895).

Úctyhodný byl seznam živností pořízený roku 1923: obchod chlebem, cukrář, dva obchodníci dobytkem, doprava osob, dva obchody galanterním zbožím, hodinář, dva hokynáři, osm hostinců, obchod s hračkami, kolář, kovář, dva krejčí pro pány, výčep lihovin, mlynář, dva obuvníci, pekař, porodní bába, dva řezníci, čtyři obchody smíšeným zbožím, dvě trafiky, dva truhláři, zedník, úvěrní společenstvo pro Pohoří a okolí.

Po druhé světové válce byli občané rakouské/německé národnosti, tvořící většinu místní populace, odsunuti. Noví dosídlenci většinou pocházeli z Rumunska a Maďarska a byli do Pohoří navezeni v roce 1947. V roce 1949, pro těžké podmínky k žití, hromadně z Pohoří utekli...  Mimo práce v lese se zabývali chovem ovcí a výrobou ovčích sýrů. Po roce 1951, kdy zde žilo asi 70 obyvatel, se obec stala součástí hraničního pásma. Po roce 1955 zde bylo 23 domů obývaných 72 lidmi, fungovala hospoda, kino, polesí.  Ještě na konci šedesátých let zde žilo asi 35 obyvatel a vedla sem autobusová linka z Trhových Svinů.

Roku 1978-79 se z osady vystěhovali poslední obyvatelé a 15.11. 1979 byla zrušena i rota PS na Pohoří. Strážený úsek připadl rotě Cetviny a uzávěra byla posunuta o dalších 6 kilometrů do vnitrozemí, k Leopoldovu. Většina zbylých domů byla zbořena armádou. Nedaleko kostela je zčásti dochovaný a zčásti obnovený hřbitov. U hlavní cesty poblíž kostela stojí pomník obětem 1. světové války s nápisem „Nie wieder Krieg!“ (Už nikdy válku!).

V letech 1848-1938 (v roce 1918 se mělo stát součástí Šumavské župy (něm. Böhmerwaldgau)) a 1945-1949 bylo Pohoří na Šumavě v soudním okrese Nové Hrady v politickém okrese Kaplice, v letech 1938-1945 bylo ve venkovském okrese Kaplice (německy Landkreis Kaplitz) v Říšské župě Horní Dunaj (německy Reichsgau Oberdonau), v letech 1949-1960 bylo ve správním okrese Kaplice, od roku 1960 je v okrese Český Krumlov. Od roku 1961 není samostatnou obcí. V letech 1961-1980 bylo Pohoří na Šumavě část obce Pohorská Ves, od 1. ledna 1981 do 30. června 1990 bylo část obce Benešov nad Černou, od 1. července 1990 je část obce Pohorská Ves.

Obnova obce

V létě 2006 stála v Pohoří na Šumavě jedna novostavba, tři další domy byly rozestavěné. V roce 2013 tu najdeme 4 novostavby, dokončující stavební práce doznává bývalá fara, a nejstarší dům (mylně často označovaný jako původní), jediný obydlený trvale – se sídlem manufaktury Naše dobroty, pak najdeme na nejvzdálenějším konci obce. Z původní zástavby zbývalo pouze torzo kostela a hřbitov. Nejbližší spojení veřejnou dopravou tvoří několik autobusových spojů do Leopoldova eventuálně do Bělé u Malont popřípadě Pohorské Vsi. Od Pohoří však notně vzdálených. Od vstupu České republiky do Schengenského systému je taktéž odstraněna závora na hraničním přechodu Pohoří na Šumavě - Stadlberg a touto cestou je vjezd povolen pro automobily do 10 tun.

Byla opravena východní část kostela, přistavěna ochranná zeď a obnoveny venkovní omítky. Opravu kostela z větší části financuje rakouský spolek Bucherser-Heimat-Verein a dary dobrovolných dárců. Nově položen asfalt v rámci obce, též opravena část přístupové silnice od Leopoldova (nový asfalt, vyzdívání řehů Pohořského potoka).

Obec dnes

Pohoří žije též svým kulturně společenským životem, ačkoli s jedním jediným trvale usídleným občanem. Několikrát do roka se v místním kostele pořádají různé oslavy, připomínají svátky, konají koncerty a trhy i setkání rodáků, přátel a návštěvníků obce.  Nezastupitelnou roli v této aktivitě má Erich Altmann, téměř místní…

V obci je vyhrazené, ale neudržované parkoviště, cesty se v zimě prakticky neprotahují a téměř nikde zde není signál žádného mobilního operátora.

V domě číslo popisné 13, v jediné místní živnosti – minimanufaktuře Naše dobroty, je též možné požádat o prosté občerstvení, předlékařskou zdravotní první pomoc či v případě nouze o azyl.

Původní zdroj: wiki, upravováno, doplněno

 
«ZačátekPředchozí313233343536373839DalšíKonec»

Strana 39 z 39
Nae dobroty
TOPlist