Kde žijeme
Fejzbůkové hnojiště

Ležím na sterilním studeném lůžku v obří ratejně podivně prázdného hotelu, kde ozvěna buší do uší, duní do spánků, zalézá do posledních zatáček závitů plně šrotujícího mozku…; jsem v krásném kraji kdysi hladových a porobených sedláků, co po jarní vzpouře dostali na frak, vůkol tma tmoucí, dcerky spokojeně oddychují a já… já se snažím zaznamenat, jak intenzivně tluče srdce spící tříleté. Jen tak. Ale nedaří se. Nedávám asi řádně pozor a moje myšlenky odbíhají trestuhodně k čemusi, co mě dlouhodobě trápí a o čem doma stále mluvíme, tu klidněji, jindy s určitým napětím, vždy ale bez rozumného závěru - co s tím. Stejně tak dnes. To jsem se rozčílila fakt pěkně.

Tíží nás diskuze na sociálních sítích. Nesmějte se, neťukejte si na čelo, je to ohavná situace! Je to též jeden z důvodů, proč je, ty sítě, pomalu, ale jistě opouštím.

Trápí nás posty, kterými jednotlivci (mnohdy za vydatné podpory e-davu) útočí na názorové oponenty. Ano, napsala jsem slovo „diskuze“ a o řádku níže „útočí“. Jak to jde dohromady?

Kdybych na to měla hlavu, poptala bych se Aristotelových zápisků o sofistických důkazech, nebo o něco srozumitelnějšího Schopenhauera. Budím muže a hledáme odpovědi spolu. Víme, že je to špatné, co se děje. Však nechápeme stále, co k tomu ty jinak chytré, úspěšné a vzdělané lidi vede? O nich je řeč. Absence pokory, respektu, moudrosti a důvěry v sama sebe, jsem přesvědčená - leč oni se prezentují světu právě plni respektu k druhému, plni nedozírné moudrosti v mezích dokonalé důvěry v sebe sama.

Není se co divit, říkáte? Snad máte pravdu, snad… u prostších duchem, méně vzdělaných, pod vlivem návykových látek, či sžíraných těžkým komplexem, ale jak to jde do kupy s těmi druhými, co se za lepší (spíše nejlepší) část společnosti odvážně považují? Jak to, že nejhnusnější urážky názorového oponenta, nejpřízemnější flusance, nejzrůdnější slova směrem k tomu, komu (povětšinou politicky) nefandí, jdou právě od nich. Směšné, kdyby nebyly tak tragické, pak jsou jejich FB údery z kategorie „vysmívajících se dětí na prvním stupni“, údery pod pás formou trapného poukazování na výzor, kdy sám názor vše pouze odstartoval. Mnohdy si říkám, že to musí být vtip, nepovedená ironie, že to prostě není pravda.  A pak se ptáme jeden druhého, proč jsme u toho.

Psala jsem o tom nejednou, jak již ve starém Řecku stavěli „mimo obec“ ty, kteří v diskuzích neuměli argumentovat rovně k věci, ad rem, ale stále cíleně a podle sklouzávali falešnými argumenty k osobě oponenta, ad personam. Situace se nelepší. Stále více trpím, kdykoli se k podobné iracionální přestřelce „faktů“ či „fakty“ dostanu, byť jako pozorovatel či posléze jako čtenář. Nu dobrá, řekl by jeden, hlupák argumentuje k osobě. Pravda však je naprosto opačná. Nechutně k osobě argumentují četní intelektuálové, lidé, kteří si zakládají na své pozitivní širokospektrální e-sebeprezentaci tak, že někdy až čučím s pusou dokořán. Stále častěji jsou to ti, kteří se samovolně posouvají do role názorového lídra. Je mi té situace líto. Nejeden z nich mi zaslal žádost o přátelství na FB a tak se mi občas jejich blitky na adresu oponentů objeví v počítači. Je to tak nechutné. Už pár let mám pocit, že Facebook lidi nespojuje, moc (s výjimkami) nepomáhá, ale polarizuje, rozděluje na nepřátelské entity a díky anonymitě, drze vlezlé mezi slušné lidi, trýzní a posléze ničí, co potká. Z lidí si vybírá to nejhorší, dává tomu vzklíčit, akceleruje úpadek, aby zmařil vše okolo i uvnitř. Že jsou výjimky? Ano, ale ty to nespraví!

Proč jsem se k tomu dnes vrátila? Včera večer, jako vlastně téměř každý den, táhl ze sousední hospody domů místní výkvět. Notorici, tykve, bouráci s (ne)dokončenou základkou a všichni na draka. Na mol. Jejich výkřiky tichou šumavskou nocí mířené tu na starostu, tu na premiéra, tu na trenéra nároďáku nebo Boha, byly stejně argumentačně kvalitní, jako ony FB posty v prsa se bijících prýdemokratů, cosijakoliberálů, prostě těch správných kluků. Suverénů, kteří často a ostentativně „umakartovými čely“ ze čtvrté cenové opovrhují. Nemám řešení. Jen jsem si posteskla.

Půjdu nakojit osmiměsíční, a vám jeden Shopenhauerův důležitý postřeh:
„Myslet může jen málokdo, avšak mínění chtějí mít všichni.“
Bože, jak trefné k dnešnímu „zamyšlení“ :-)

 
„Krajské volby“ a Marmeládová královna

Předposlední soutěžní termín letošního seriálu časopisu Krásný venkov o Marmeládovou královnu dne… s Marmeládovou královnou, byl prostě super. Tisíce lidí, vyprodáno a soutěž měla říz. I rvačka o bedny prázdných kultovních sklenic Kilner, kdy jedna přijde až na 150 Kč, které jsme během vyhlašování vítězů dali zájemcům k dispozici, měla "nečekaný" říz :-)

Ten měla i louková dílnička, kde Pavlína, v civilu šéfredaktorka magazínu Krásný venkov, řádila s dětmi, rodiči i mnohými singl tatínky, a společně vytvářeli řadu dokonalých strašidel i bubáků ze slámy a potřebných propriet.

Říz měla také naše marmeláda v místě vařená, z nebílovských nádherných a šťavnatých jablíček s Aperolem! Bomba! I boží prababička příbramská si dala… panáka Aperolu & marmošku na lžičku, a pak řádila s E-liškou k nezastavení :-) Zde bych ještě jednou ráda poděkovala Ivance a Martině za nenahraditelnou pomoc - bez vás by nic nebylo, jak bylo. Paráda a smekám, čarodějky moje!

Organizátoři na jedničku, hosté na jedničky dvě, sluníčko na jedničky tři. Ronja lezla po trávě jako o život, E-liška řádila jako Černá ruka a pan P. koukal Jitce za gatě!

Říz měla i vítězná marmeláda, kterou byla papričková s čili papričkou od marmeládové šikulky paní Hájkové - gratuluju převelice a současně gratuluju ostatním deseti oceněným, byla to paráda! Nezapomeňte, že poslední možnost uspět, a vyhrát milé ceny, je příští sobota 1. října na Kuksu! Svatohubertská slavnost pořádaná Řádem svatého Huberta.

Tady bych mohla skončit s reportem, avšak neskončím, protože vše říz nemělo! Na pódiu, a během vyhlašování, jsem bohužel potkala jednoho kdysiministra, nyní europoslance, jak „odborně“ posuzuje vzorky v paralelní soutěži sladkého pečení, a koná tak sobě sama dobro v kampani před krajskými volbami. Bylo mi smutno. Odborník na vše.

U výjezdu pak jsem si počkala, až po propiskách lačnící tu vytouženou reklamní obdrží, bo tvořili zácpu silniční přímo dokonalou. Nejedna propiska letěla natotata rovnou do křoví. Logo na ní patřilo politické straně, pod jejíž křídla se štrůdloznalec uchýlil. Kdysiministr si udělal z této krásné akce soukromo-politické promo! To mě moc nenadchlo. Vlastně bych to napsala jinak, ale mám se prý mírnit, že už tak dost čůrám proti větru.

A pak jsme dojeli domů unavení. Běžně člověku stačí být „trhovcem“, a pokud mu to prodává, je po pár hodinách dokonale down. My k tomu ještě přijímáme vzorky, ty hodnotíme a odměňujeme soutěžící. Není to úplně o čistou hlavu :-) No, a aby toho nebylo málo, souběžně ještě v místě vaříme marmelády. Vše pěkně pospolu v několika hodinách. Někdy ani netuším, se vám přiznám, kdo tam za mnou byl, s kým jsme se fotila, komu a co do knihy napsala, a zda jsem vůbec jedla a čůrala. A přesto je to super jízda s vámi všemi! Díky!

 
Příběh psaný do vody by to být neměl

Blíží se říjen, po něm přijde okamžik stále obávanější, ačkoli se paradoxně těším, jako malá holka :-) Už jen ten jeden měsíc! A srdce jakoby tušilo to, co mysl se snaží vytěsnit každé ráno, kdy se s pohledem na kalendář probouzím, a každou jednu noc, kdy padám mrtva únavou, přesto dosti ještě při vědomí vnímat tu nebezpečnou cestu, na kterou jsem se vydala. Srdce buší jinak. Druhá kniha. Hůl do ruky mnohým, co jim první nešla pod vousy, ale nenašli odvahu. Druhá kniha, vepsala jsem do ni víc, než kdy kdo o sobě řekl byť nejlepšímu příteli. Nikdy bych netušila, jak dobrovolně po první… nastavím i druhou tvář!

Dala jsem do ní desítky receptů a tím to končí. Není to kuchařka, ani cestopis. Je to popsaný sen, který jsme prožili - přidala jsem stovky fotografií a odpověděla na věci zastřené, na které jsem se sama bála mého druhého já byť jen zeptat. Najdete uvnitř i velká rozhodnutí, která možná někoho zklamou, ale věřte mi, abych mohla žít, musí mnohé z toho, co dnes spojené pupeční šňůrou s Blankou M. skončit.

Jeden listopadový den spatří světlo světa příběh, kterému bych přála, pokud by se ta drzost dala snést, aby do vody nakonec psán nebyl. Dnes, když už rukopis leží u nakladatele a jeden z nejlepších českých knihotvůrců mu dává tvář, kterou snad spolu budeme vyhlížet, a pak nakonec s rukama vlhkýma nervozitou a natěšením hýčkat, mačkat, hladit…, jsem si vzpomněla na Keatse. Na anglického Římana, kterým to vše začalo, a také na karibský hřbitov plný srdíček, kde jsem poslední slova i fotografie Ostrovní expedice zaznamenala. Prosím, ochutnejte:

„V Příběhu opravdové vášně jsem v jedné z kapitol psala o jménech, která opravdu nebyla zapsána do vody. Vzpomínáte na otce bratrů, kteří padli ve válce kousek od jejich domova? Ani jméno a příběh táty těchto mladých kluků nebude zapomenut. Jako zmiňovaný příběh anglického básníka Keatse, co chodil klikatými uličkami starého Říma, jen donekonečna chodil sem a tam, blouznil bolestí a hladověl. A chvilkama psal. Musela jsem se za ním vydat opět do Říma, abych se pokusila lépe pochopit člověka, který sám o sobě tvrdil, že nebude jeho odkazu, že nebude, kdo by ho četl, protože jeho jméno bude zapsané do vody. Jela jsem tady za ním v krátké době již po druhé. Na místa, kde v Římě žil a tvořil, tam ke Španělským schodům. Potřebovala jsem pochopit, proč na mě tolik působí tak smutný odkaz, jak smutný byl konec jeho života dřív, než začnu psát knihu, co právě držíte v ruce. Než začnu i já psát svůj Příběh psaný do vody. Pokud se ptáte, zda se mi to povedlo, zda jsem Keatse pochopila a zda do mých myšlenek vnesl pořádek, či ujasnění, pak vás zklamu. Myslím, že za čas se mu budu muset začít věnovat intenzivněji. Vzhledem k tomu, že pan P. má v Římě své doma a moje druhá dcerka ho tam bude následovat, asi na to najdu v příštích letech času dosti.“
strana osmá úvodních kapitol PPDV

Od 1. října bude PPDV v předprodeji na mém webu i FB profilu.

 
Velký větrníkový masakr - pátek 26. srpna, celý den!

Navazujeme na úspěšnou loňskou akcičku, a poslední prázdninový pátek opět roztočíme pořádné defilé měchurek, těch nejlepších nejen za humny!

Díky našemu novému  šéfcukráři jsme se posunuli o velký kus dále, a rádi se pochlubíme, podělíme o dojmy a budeme se těšit na vaše! Celý den jen a pouze špičkové šumavské větrníky, co nás proslavily i daleko za hranicemi, větrníky, které jsou vlajkovou lodí Slunečné kavárny, a na kterých celá moje rodina pěkně ujíždí :-)

 

Šumavský tým si pro vás připravil následující specialitky.

 

+Klasika: Odpalované těsto, vanilkový žloutkový krém, karamelová šlehačka

+Máta & Jahoda: Odpalované těsto s krokantem, jahodové želé, mátový krém s mascarpone

+Čokoláda & Višně: Kakaové odpalované těsto s čokoládovým krokantem, višňové želé, čokoládová šlehačka 70% Valrhona, čokoládové sušenky

+Borůvky & Med & Whisky:  Odpalované těsto s perníkovým krokantem, borůvkové želé s šumavským medem, Šlehačka s whisky a bílou čokoládou

+Káva: Odpalované těsto s krokantem, kávový žloutkový krém, šlehačka s kávou a kávové sušenky

 

Jinak jsme dneska dělali další větrníkový speciál se švestkovým džemem s páleným karamelem, kardamomem, skořicí a vanilkou, a s mandlovou šlehačkou s mascarpone a skořicí – no..., to jen tak, k pozlobení :-)

 
Exkluzivní dezert má světovou premiéru

Výjimka potvrzuje pravidlo. Ne, žádné trhy, žádné prodejny, žádné… prostě nic, nebojte, slovo zpět neberu!

Ale projekt, který nikde jinde na světě a s jinou marmeládou nenajdete? Proč ne?! To je slušná výzva! Nedávno mi někdo napsal, že nejsem jenom „divná“, ale že jsem „limitovaná edice“, tak jsem se zamyslela a kývla na nabídku, která měla hlavu a patu: limitovaná edice dezertů Blanky Milfaitové! Nejen prosté marmošky na chleba, nebo nějaký doplněk k snídani, či další chuť k masu, rybám a sýrům, jak znáte z receptů v POV, ale… 100% samostatný chod, jedinečná položka na jídelníčku, prostě, marmeládu jsme povýšili o patro, o kapitolu, o světelný rok!

Ano, čtete dobře, od poslední držitelky titulu Nejlepší výrobce marmelád na světě si můžete dát exkluzivní desert, tedy její marmeládu v restauraci! A ne v ledasjaké, však víte, že si vybírám ;-) Jsme v restauraci, kde jíst není hřích, kde mají normální porce, a pokusy typu „uzený čoud z mechu norského“ na talíři nenajdete! A především, kde je marmeládám z lesa dobře!

Dostane se vám stříbrných lžiček, krásných talířků; samozřejmostí je dokonalé prostředí a prvotřídní servis! A tak, kdo si přeje ochutnat moji marmeládu… jen tak na lžičku, ať si zajde na oběd či večeři do vyhlášené pražské restaurace James Dean a poručí si „Milfajtku na lžičku“! Servíruje se osmdesáti gramovka weckovka, na výběr je z několika příchutí a já myslím, jsem o tom dokonce přesvědčena, že je to dezert, který n.e.z.a.p.o.m.e.n.e.t.e. A třeba si i přidáte…

Tak bacha, jen a tady a na celém širém světě jinde ne: www.jamesdean.cz

Foto & design: www.designedbynora.com

 
«ZačátekPředchozí12345678910DalšíKonec»

Strana 6 z 39
Nae dobroty
TOPlist