News z Expo 2015, z expedic i manufaktury
Zde je šmitec konec!
Čtvrtek, 01 Červen 2017 18:15

Přátelé, jako dárek k Mezinárodnímu dni dětí jsem holčičkám pořídila MAMINKY KONEC NA SOCIÁLNÍCH SÍTÍCH.

Ano, po sedmi letech velmi intenzivní přítomnosti na FB převážně... jsme dnes hodili profil B.M. do uspávacího módu. Za několik málo dnů se vypaří dokonale.

I tento portál je k 1.6.2017 odstaven. Tisíc článků, které obsahuje a tisíce fotek, nyní přesouváme na nový web. I sebe sama tam přesouvám :-) Vysvětlení najdete v prohlášení tam.

Nechcete-li nás ztratit, pak sledujte interaktivní portál www.blanka-milfait.com!

Děkuju všem za vše do dnešního dne a zvu vás do našeho nového časoprostoru...

Vaše Meruňka

 
Píseň zkamenělé dívky
Neděle, 14 Květen 2017 17:43

Nad vesničkou Sottoguda, ladinsky Staguda, stávala kdysi obrovská bronzová vrata. Za nimi se rozkládalo pohádkové, řekla bych mýtické království krále Ombra. Král Temnoty nebo král Stínu nezní zrovna pěkně, ale protože jeho království se rozkládalo od nás směrem podél jižní stěny Marmolady, kde často leží temná mračna, dalo by se i přijmout. Ale zůstaňme u jména Ombro.

Žil v překrásném alabastrovém zámku, ale málokdo ho viděl, neb jediný vchod do království našeho krále byl soutěskou nad vesnicí Sottoguda, která ústila u oné bronzové brány, co bývala stále zamčenou. Holčičky naše ji chodí hledat, však stávala jen pár metrů před domem, kde nyní E-liška s Ronjou žijí. Vlastě by býval náš dům už za branou, uvnitř pohádkového království…

Král měl dcerku Ombrettu, stále dobře naladěnou, celý den se smějící a velmi krásnou, lidé ji milovali a sláva její přesahovala daleko do ciziny. O to více byla ale nenáviděna macechou, druhou ženou krále. Macecha měla také dvě vlastní dcery, byla zlá, dcery krásy nepobraly, ba naopak, a tak se schylovalo k neštěstí.

Když na hrad přijížděli na návštěvu princové a rytíři, mohli nechat oči na Ombrettě, a dcery proradné královny přehlíželi. Královně došlo, že pokud chce provdat dcery vlastní, je v tom záměru líbezná Ombretta překážkou.

Pak přišel den, kdy na hrad přirazil spanilý princ, Ombrettu si zamiloval a krále požádal o její ruku. Láska to byla opětovaná, a proto král souhlasil. Zpráva se rozšířila celým královstvím, i za hranice letěla, král pozval každého, kdo by se o veselce mohl dovědět, na velkou hostinu. Štěstí se rozprostřelo krajem.

Vše ale nenechávalo v klidu zlou královnu, která se nakonec uchýlila ke krutému činu. Povolala si na pomoc z daleké ciziny zlou čarodějnici a ta proměnila krásnou princeznu Ombrettu v kámen.

Král nechal prohledat celé království, vyslal poddané do každého koutu země, nechal prozkoumat jeskyně i vysoké hory, hluboké lesy i jezera. Nikde nikdo dceru nenašel.

Až jednoho dne, mnoho let poté, uslyšel pasáček, který hnal své malinké stádo oveček podél stěny nejvyšší hory Dolomit, smutný dívčí hlas, zpěv to byl. Nedal tomu velkou váhu, kde tady by se vzala dívka, pomyslel si a vše svedl na vítr ve skaliskách, který ho zmátl.

Zpěv ale neustával. Tu se pasáček zastavil a zaposlouchal se lépe. Opravdu to byla tíživá a velmi smutná píseň:

Son de sass e no me muove (jsem kámen nehybný)

Son de crepa en Marmolèda (jsem skálou Marmolady)

Son na fia arbandonèda (jsme dcerou opuštěnou)

E no sèi per ci rejon (a nevím proč)

Uběhly roky a staletí, lidé zapomněli, království zmizelo a s ním i příběh. Jen horalové v Údolí Pettorina, našem údolí pod jihovýchodní stěnou Hory, si tento smutný příběh občas vypráví, a předávají z otce na syna.

Říká se ale, že kdo se vydá Údolím Ombretta od našeho kempu nahoru k Malga Ombretta a dále, podél jižní stěny Marmolady, může ve skále k nebi se tyčící spatřit obrys obličeje tak krásné, jak nešťastné dívky.  To je princezna Ombretta.

A to by nebyl ten můj, aby tomu neuvěřil. Jak jde o ztracenou kočku, hned se vydává pátrat. Co kdyby. Už třetí víkend tráví tam nahoře. Po prvním se vrátil s rýmou. Po druhém pokousaný od svišťů, když se chtěl v noře jednoho tlustějšího trošku ohřát, aby ta rýma… Když šel do Hory potřetí, říkal, že má divné tušení. Zbraně nechal doma, vzal si jen pořádný foťák, sklenku limoncella a teplejší ponožky, aby ta rýma. No, nevím. Tvrdí, že ji viděl. Ostře, prd obrysy, dokonale celou jí prý viděl. Po víkendu míří za starostou, aby mu ten „objev“ uznal. Je to zlatej chlap, ten můj. Obětoval se, aby slávu kraji přinesl. A turisty. Logicky. Potáhnou v houfech hledat… tu jeho „princeznu z fotky“. A my prodáme víc kafíček a toho mého limoncella ;-)

 

Čerpáno z: Leggende Ladine delle Dolomiti, archiv neznámého horolezce

 
Moje třetí kniha má jméno... "Nebát se přát si"
Neděle, 07 Květen 2017 16:45

Ani ne půl roku... a na světě bude kniha padesáti netradičních fejetonů, kniha, pro kterou jsem vybrala jméno NEBÁT SE PŘÁT SI.

Můj nakladatel mi dal potřetí za sebou důvěru a přáním bylo, aby před africkou knihou pro děti malé i velké, a o dětech na cestě černým kontinentem, která vyjde v podzimku roku 2018, vyšla... ještě jedna knížka. Zbrusu jiná, než byla POV i PPDV.

Kniha o snech i šancích, o boji i bolesti, nadějích i přáních, kniha o prohrách i slzách, ale především o křídlech, která čekají na ty, kdo umí snít! Kniha pro všechny ženy, ale i muže, co se nechtějí nechat semlít, ale k uchopení vlastního života do vlastních rukou se doposud báli... přát si! Jasně, bez marmeládového šílenství a fotek :-) hanbatých i cudných.

Dnes je to poprvé, co si dovolím mému čtenáři představit jednu z kapitol:

 

Živá voda

Drží ho pevně v sevřených dlaních, její oči se lesknou, hlavičku nad ním sklání a cosi mu vypráví. Zlatavé vlásky dělají oponu představení, které ještě neznám. Setkání se smrtí. Jde stále dál od nás, abychom neslyšeli, co mu povídá, začne šeptat. Když jí chci později svléknout bundu, nepovolí, přendá si ho z jedné ruky do druhé a pozor…, prý aby mu moc nebimbala hlavička do stran. Je to téměř výstraha a říká ji moje tříletá, zatímco mi upřeně hledí do očí.

Našla mrtvého ptáčka. Je konec dubna, noci mrazivé a dny studené, žijeme v patnácti stech metrech nad mořem, ptáček i po třech dnech, po které si ho hladí a na noc ukrývá za okap svého malinkého domečku pro skřítky, vypadá, jakoby zemřel před chvilkou. Muž se E-lišce snaží vysvětlit to o smrti. Už po tolikáté, u tolika názorných posledních momentů zvířátek i lidí, ale nepochodil. Tříletá nechce definitivu smrti přijmout. Proč? Tedy, proč se ptá pokaždé, když jí muž poví, že ptáčkovi už vodička nepomůže.

Jednoho krásného dne jsme se rozhodli vyrazit ještě výše do hor. Před dvěma léty se tam E-liška skamarádila s kouzelným dědečkem. Má tam na posledních pastvinách pod nejvyšší horou Dolomit malou salaš. Louky mu na severní straně mnohdy i v létě ještě zdobí sníh. Tenkrát jsme u něj obědvali. Seděli na trávě, jedli starší chléb se špekem a sýr, co tam s ženou a synem dělají. Užívali jsme si klidu a ticha, vůkol nikoho, jen pocit absolutní svobody a krásy. Dědeček pak za námi přišel tam, kde jsme za jeho domem rozložili odpočívku, pozdravil a představil se, pohladil E-li po vláskách a přizval ji k hledání pokladu. Měl malinké kladívko a dcerka se nenechala dlouho pobízet. O pár metrů dále ji z malé jeskyňky vykutal krásný krystal křemene. Vyleštil ho o cíp flanelové košile, opatrně uchopil dětskou ručičku jeho mozolnatou a hrubou rukou, co by mohla vyprávět příběhy tvrdé práce a ještě tvrdšího podnebí zde. Byl to nádherný pohled. Kámen ji vtisknul do dlaně, cosi v nářečí zamumlal, mile se usmál, pohladil jí opět a rozloučil se. Od té doby malá ví, že kouzelný dědeček existuje.  A poklady též. A já si tenkrát potichu posteskla, co bychom dali i za dědečka byť jen docela obyčejného.

Cesta je strmá, náročná a je třeba se mít na pozoru, zvláště pak, když stoupáte s malinkými dětmi. Odměňujeme se však neuvěřitelnými výhledy a ještě krásnějšími květy ukrytými před zvědavci na mítinkách tu za skaliskem, tu za potokem či popadanými staletými stromy. Alpské jaro doprovází barevnost z pohádkových knížek. Hora odkrývá stále nová panoramata a dokonce jsme tam někde dole, hluboko pod námi, zahlédli i náš dům.

Malga, v místí řeči salaš, je na dohled, malá křičí radostí, víčky mhouří a skrze nepatrnou škvírku v přivřených očkách je poznat, jak svítí nadšením, vzpomínkou se vracející, a rozeběhne se. Svišti, všude ze svých nor vykukující v dokonalé důvěře v to, že nic se jim tu nemůže stát, najednou bleskurychle zalézají zpět, či jen hlavičky nechávají v průzkumu nad povrchem. Loukou se řítí podezřelý tvor. Malá blondýnka samá ruka, samá noha. Dveře starého domečku jsou zavřené. Zkoušíme zaťukat, okolo jsou stopy lidí v posledním sněhu a co kdyby.

Dobrý den, prosím, ráda bych dala dětem něco pojíst z vašeho domácího, snad tedy pokud máte, tak jako vždy dříve, povídám a koukám na ženu, kterou nepoznávám. Ne kdepak, loni tu byla jiná, omlouvám se a poptám majitele malgy. Ale ano, to jsem já, samozřejmě, ale prosím nezlobte se, je zavřeno. Ten hlas, odkud se dere ten hlas, když ústy stěží pohne, ten hlas skomírající, kterému co slovo činí obtíž, hlas, který nenese víc, než zprávu. Není ani trochu zabarvený sem či tam, nahoru či dolů, není melodický ani citem hladký. Je to forma sdělení. Bez duše, je prázdný.

Omlouvám se opět. Moc dobře vím, jaké to je, když návštěvník nerespektuje soukromí či klid rodiny v domě, kde ta má i manufakturu. A kdy můžeme, prosím, kdy můžeme tedy přijít. Je to jen nepatrný kus cesty, jsme vaši sousedé.

Většinou, když zmíním, že s holčičkami žijeme v malze pod ledovcem, místním tak trochu poleví napětí v tvářích větrem ošlehaných, pookřejí, povolí lehounce ten příslovečný chlad horalů a mezi vráskami, co lemují rty sveřepostí sevřené, se mihne úsměv. Nakonec, i pokud nemají moc času a chuti, pár slov většinou prohodí. Například, copak vás do této nehostinnosti vedlo? Nebo, to jste tu doopravdy dobrovolně?  Dnes a tady nic. Žena snad ani neslyšela. Moje slova se nejspíše k ní ani nedostala, kouká kamsi skrze mne do dálky, nepřítomná duchem, podivně klidná až odevzdaná, ruce volně svěšené podél těla s prsty nepřirozeně nataženými. Muž můj milovaný, od přírody cynik jako trám, by řekl, že její tělesná teplota je na rozdíl od jejího věku hluboko pod třicítkou.

Mohla bych se začít bát, nebýt tu muž kousek stranou. Konec světa, bez signálu telefonu, bez cest i jiných lidí okolo, a s ženou, co možná ani neví, že s námi hovoří. E-liška, kde je E-liška, vždy skotačí okolo, leze, kam nemá, sakra bože, jistě už je uvnitř, jen aby neobtěžovala. Snad pudově se rychle otočím, rozhlédnu do stran, vytřeštím oči a až muž naznačí výmluvným pohledem. Téměř jsem ji přehlédla, krčí se na bobku za mými zády, za nohami, a jen trochu vykukuje, chvilku prosebně na muže, pak na paní v černém plédu a s nekonečně dlouhými rozpuštěnými vlasy, nepatrně se pohybujícími snad průvanem uvnitř domu. Dcera se bojí.

Co se to děje. Jsem zmatená. Co se to děje s paní, jejíž těžký šat je cítit dráždivou zatuchlinou a vlhkostí? Uvědomím si, že z komína nejde kouř. V noci je i v tomto období pod nulou. V kamenné salaši musí být uvnitř jako v morně. Morna, bleskne mi hlavou, proč mi naskočilo právě tohle přirovnání v místě, kde hlad právě mají dozajista všichni. Temná hladomorna s ženou, co hlídá, aby nikdo nemohl ven. Nebo dovnitř. To nedává smysl, straším trapně sama sebe, taková hloupost, ale máchnu rukou za záda, abych nahmatala E-lišku a utvrdila se, že je všechno v pořádku. V pořádku? Jak to je relativní, co to tady a právě nyní znamená, být v pořádku? Jste v pořádku, zeptám se smutné paní. Pohne očima. Kouká na mě, kouká do mých očí, hledá odpověď, ale stejně mám pocit, že nevidí. V pořádku, zopakuje mojí otázku a ramena jí klesnou ještě více. Pokud někdo na světě dnes není schopen unést přetěžký osud, pokud je mu vlastní život přespříliš, pak paní, co stojí metr od nás na schůdku a tak, že k ní musím oči zdvihat v nepříjemném úhlu, úhlu co násobí ženinu pohublost, výšku i stíny v obličeji, je první mezi bezradnými. První mezi těmi, co žít nechtějí.

Ovšem, ty hluboké stíny lícních kostí, stíny, co vyplňují oční důlky a jen uprostřed dávají tušit smutné až zoufalé oči… Oči už bez života, zamrazí mě. Stíny vlasů na ramenou. Stíny masivních stříbrných náušnic po matce. Svatební dar, jistě je nesundala desetiletí. Stíny hubených prstů na podlaze se odrážející. Stíny smrti, dojde mi.

V pořádku, opakuje můj nesmělý dotaz ještě jednou a pravou rukou se zachytí o kamenný portál domu. V pořádku… Jděte pryč, prosím, hlesne a jediným krokem zpět téměř zmizí v temnotě domu. Šero bývalo v domě už kdysi, když jsem dovnitř chodívala kupovat dobroty z mléka jejich kraviček, dobroty, kterými údolí zásoboval její muž. I přes otevřené okenice vládlo domu vždy pološero - ale vůně čerstvého jídla, smích malinkého chlapce, cinkání kastrůlků a příborů v začouzené kuchyňce, kam bylo průhledem ve zdi krásně vidět, staré rodinné fotky s oslími růžky, zašedlé výstřižky z novin na stěnách, a pocit všudypřítomné pomalé pohody a společného štěstí… to bylo nadevše. Kam se to ztratilo?

Žena pomalu zavírá dveře, postavu lze jen odtušit. V tom jakoby se uvnitř něco mihlo, hnulo, cosi se tam stalo, cosi najednou změnilo ten podivný statický moment, dveře se prudce otevírají a v nich chlapec, tak dvanáct let.

Ani on nemá zrovna zdravou barvu, snad to dělá ten černý overal, vlasy barvy havraních křídel i stejně lesknoucí se, a do očí bijící pohublost; tedy ani on… Nedá mi šanci, abych pozdravila, ni čas se nadechnout, probrat se z údivu a stále nezapuzeného strachu - nezlobte se, zopakuje maminky slova. Vím, pamatuju si ho z minula, vyrostl a vytáhl se po matce. Má její strohé rysy a úzké, velmi úzké rty. Nezlobte se, maminka to snáší špatně, mizí mi před očima, je to složité a těžké zároveň povídá směsicí italštiny a jazyka Ladinů, který je v kraji stále živý a lidé ho používají v běžném denním kontaktu. Nezlobte se, jakoby měl potřebu už potřetí se omluvit, ač není proč. Otec zemřel. Před pár dny. A moje maminka chce jít za ním. Co nejdříve.

To už nezvládám, nedokážu slušně reagovat ani na zprávy o úmrtí blízkých mých přátel, nedokážu nebýt za upjatou, zmatenou, mohu se zdát i nevychovanou a… Co mám povědět? Jak reagovat? Jak se omluvit, ale zase přeci nemohu vědět, že se to stalo, nemohla jsem tušit, prosím, prosím, odpusť, že jsem… Kdybych tu větu ze sebe kloudně dostala, mluvila bych k zavřeným dveřím. Nečekal. A má ústa se neotevřela.

Cestou dolů domů muž uklidňuje dezorientovanou dcerku. Nechápe, co se u malgy dělo, nechápe to napětí, které se dotklo i její malinké a čisté duše. Nechápe, proč jdeme pryč. Proč, tatínku, ptá se stále dokola. Muž ji vezme na ramena, E-liška si na jeho hlavu složí ruce a na ně položí svojí hlavičku. Usíná. Máme za sebou hodinku sestupu, vzduch je teplejší, sníh střídají opět krásné květy, bystřiny se vylévají do cesty a ve starých pohorkách už cítím vodu. Ptáci štěbetají jako o závod a i malá Mia v nosítku spinká.

Muž se zastaví a vydechne, ani ne únavou, je smutný. Znám ho, cítí se špatně. Miláčku, neumím jí to vysvětlit, nevím, co s tím - co to je smrt pro malé dítě! Co to pro ni znamená!? Věřil jsem, že jí umím vysvětlit vše, od „proč a jak“ se narodila, po štěpnou reakci během jaderného výbuchu. Ale zklamal jsem sám sebe a nejspíše i dceru. Jak ji připravit na smrt druhého, nelhat u toho. Je zklamaná, protože táta neumí odčinit, co se stalo jinému. Hřbetem ruky si muž setře pot z čela, snad se snaží odehnat i chmury, ale nedaří se. Naše malá nechápe, jasně však ani nemůže ještě chápat nenapravitelnost situace, je zklamaná, protože nemám odpověď typu… to bude zase v pořádku, pipík i dědeček se probudí a opět bude dobře.

E-liška se pohne, zastavení ji vzbudilo, a… tatí, tatínku, už to mám, hurá. Posadí se, ruce letí nad hlavu a opět hurá, mužovo stýskání si vyřeší po svém - tatínku můj milovaný, až pojedeme nakoupit, tak musíme koupit přeci také bibifovou vodu, vodu s bublinkama. Jak furt spolu říkáme, že píše, že by probrala mrtvýho, že je to asi živá voda. Jo?! To je živá voda přeci z té pohádky jak slepička ji hledá pro kohoutka. Tys to zapomněl! Ty popleto! A dáme ji tomu pipíkovi, co mrtvý spinká v kempu a panu dědečkovi s pokladem, co jsme za ním teď šli, jak je mrtvý doma. Přitom slovo „mrtvý“ vysloví tak automaticky, jinak, než my dospělí, tak jakoby to byla běžná a prostá „věc“. Půjdeme nahoru zítra znovu, dodá a opět si položí hlavičku na tatínkovu a spokojeně se usmívá.

Muž stojí a vidím, že se mu neulevilo. Nakonec hlesne..., jak ji zítra vysvětlím, že smrt je na furt.

 

2017 / Nebát se přát si / Blanka Milfaitová / Mladá fronta
(rukopis před korekturou)

 
Odstěhovala jsem se i s dětmi!
Pondělí, 17 Duben 2017 20:11

Děti. Je to jeden z důvodů, proč odjíždím. Jistě, neopakovatelná pracovní výzva, láska k vysokým horám, chuť špagetám ukázat, zač je toho loket :-), také výhodná koupě tam, i touha žít stále dále od lidí, co víc než své posrané životy musí donekonečna řešit životy druhých… Je to sakra šance na další miliardu kroků po cestě dokonale vlastní - vlastně je to stále intenzivnější bytostná nezbytnost svobody ve všem, čím jeden prochází dnem, nocí, celým životem. Ano, pro mě a mého muže. Není nám už dvacet ani třicet, jiní zůstávají za pecí, kroutí hlavou a ťukají si na čelo. My zvedneme zadky na stará kolena, pravda, ani jeden v líném poklidu moc minulé roky nebyl, a nehledě na škarohlídy, přizdisráče a bačkory, co chtějí i nás, ale i vás pomalu a jistě roztavit do unifikované a ovladatelné… hmoty šedivé, beztvaré a rezignované… my prostě vyrážíme. Další sen. Život.

Ale především je to cesta pro naše dcery. Aby jejich životy nebyly jako ty naše ještě nedávno! Lineární. Systémem lajnované. Máme v sobě nevykořenitelnou představu, že si Ronja i E-liška zaslouží žít jinak… Divoce, ale v respektu. Nesklánět se, ale poklonit, kde tradiční výchova káže. Svobodně, ale v odpovědnosti. Bít se, kde nebojovat znamená zemřít.

Od jejich narození hledáme časoprostor, kde by jim nikdo, nikdo a nikdo nešlapal po jejich křehkých snech! Protože jen ten, kdo sní, se naučí létat! Díky za dnešek Siru Kennethovi. Sice mi k tomu všemu nepřivedl, ale slyšet ho poslední den v Čechách, slyšet ho stokrát, to je jako šťouchanec do zad se slovy: tak už nekecej holka, máš na to koule, jdi a otevírej ta jejich dětská okna poznávání a poznání, nech je dýchat svobodněji. Jdi dopředu, vedena vášní, talentem a svobodou.

Ahoj.

Dnes jsem opustila moji vlast, Českou republiku. Naše doma se právě posouvá dálnicí na jih, vysoko do hor, kde i v plném létě na pastvinách nad našim domem zůstává ležet sníh… Myslete na nás, prosím :-)

 

A pokud máš 18 pouhopouhých minut čas, prosím neváhej, věnuj mi ho - pochopíš víc (lze nastavit české titulky)

 
«ZačátekPředchozí12345678910DalšíKonec»

Strana 1 z 87
Nae dobroty
TOPlist