News z Expo 2015, z expedic i manufaktury
Přijď se svézt se sexy Seveřankou :-)
Pátek, 13 Květen 2016 16:52

CELOU SOBOTU 14. května, OD 11h do 18h

MOŽNOST TESTOVACÍ JÍZDY ŠUMAVSKÝMI KOPCI

Proč to dělám?

Protože to za to stojí :-)
Protože nejlepší věci se mají sdílet :-)
Protože Volvo je život!



A protože můžete vidět a vyzkoušet stroj, kterým s E-liškou a Ronjou absolvujeme letošní Ostrovní expedici.

Více najdete na našem FB profilu.

 
Upřeným pohledem pozoroval...
Pátek, 06 Květen 2016 21:04

Hluboko pod námi je jezero Serre-Ponçon, jsme v Alpes-de-Haute-Provence, sluníčko pálí a já se vracím z posledního jižního ostrova naší Volvo & Blanka Rallye 2016. Teď už zbývá „jen“ Polynésie a desítka severských ostrovů…

Pomalu projíždíme nad břehy, roky a často se sem vracíme, ale dnes si vybírám jinou cestu, neznámou, výše nad vodou. V jeden moment pravotočivá zatáčka, za mnou dvě auta a v protisměru motorka. Zpomalím, auto podřadí, do zatáčky není vidět - běžné proplouvání serpentýnami, tisíckráte stále stejné.

Ne, tohle není možný, to není pravda! V podstatě mě nezajímá dopravní situace, šlapu na brzdu, pan P. se málem zlomí v pase, Ronja zapluje hlouběji do autosedačky a v kufru se cosi pohne. I ostatní účastníci (asi) brzdí. Jednou rukou otevírám dveře, druhou řadím na automatu P a beru partnerův mobil, je první po ruce. Sakra, ještě pás. Byla to snad vteřina a jsem venku. Přiznávám, řídím občas bosa a zrovna tak bosa právě vyskakuji ven, a dvěma kroky jsem na levé straně vozovky! Musím se krotit, až teď mi došlo, jakej je to kus, a je jen dva metry od mého nosu, na kterém může nechat zrak!

Tohle nevzdám, říkám si a už je jedna noha za svodidly. Fotím. Metr a půl. Kruci fix, to píchá. Kamínky, klacíky, a taky nějaké odpadky, ale na boty nebylo ani pomyšlení. Jsem na jeho straně hřiště. Slyším, jak dýchám, jak mi bije srdce, jak mi proudí krev žilami. Jak mi teče pot mezi lopatkami za kalhotky, šimrá mrcha a já se musím soustředit. Ještě krůček. Máme k sobě lehce přes metr, sednu si na bobek, jsme stejně vysocí. Nebojí se, ví, kdo je tady pánem. V noze mám první trny.

Pak po silnici projede pako na čtyřkolce, příšerný zvuk! Ten, co mi hledí do očí, se zlehka otočí, pomalu roztáhne křídla, nespěchá, stále se nebojí, jen ho to… přestalo bavit. A za ním sedí druhý! Prvně jsem ho neviděla! Moje jistota je fuč, trochu se i leknu, zavrávorám, dřepnu si, telefon mizí v křoví, ale nemohu se odtrhnout. Snad dva a půl metru rozpětí, nádherný bílý krk, klofák, že by mi vytrhnul páteř „jen tak“, a ty příběhy, ta pověst, co ho provází...

Seděla jsem na skále se supem bělohlavým a jeho kámošem, a nepodělala se strachy. Nestihla jsem to.

Před měsícem jsme na Krétě v horách filmovali a fotili orly, v letu na deset metrů, ale tohle je…

 
Ještě „Příběh napsaný do vody“ ani nevyšel, a už má… konstruktivní kritiku na triku
Pátek, 22 Duben 2016 05:30

„Víte, Blanko, napsat druhou knihu je vždycky horší, než první. Obavy jsou také dvojího druhu: jednak čtenář čeká stejnou, ale současně jinou knihu, chce podobný příběh, ale nové napětí a nové výzvy, což znamená, abychom se hlouběji podívali na to, co se textově a formálně povedlo, co méně. Udělejme z toho „bildungsroman“, text, v němž hlavní protagonista knihy zraje, léta učednická má za sebou, nastávají léta jinošská, určité věci bude/bylo třeba opustit, aby se žilo dál. Obvykle platí, že pokud autor po první knize zaznamená úspěch, většinou zpychne, ví, jak to chodí, myslí si, že projde všechno. Obvykle je to past a většinou to čtenáři poznají.“

Takhle začal dnešní, dlouho a netrpělivě očekávaný telefonát mého technického redaktora z nakladatelství. Začala jsem se potit. Navíc volal poměrně dlouho od doby, kdy jsem mu text doručila. Co v něm tak dlouho hledal? Nebo sbíral odvahu mě poslat k šípku?

„Mám vás rád, Blanko, jako autorku, jako člověka, a proto jsem si nastavil velmi, ale velmi náročná kritéria na hodnocení rukopisu vaší druhé knihy.“ Rozklepala se mi kolena.

Jeho hlas zněl… neutrálně, bez barvy, jako kdybych snad i viděla jeho ústa - bez sebemenšího náznaku úsměvu, bez soucitu. V hlavě se mi začal odehrávat děsivý příběh, poslední příběh autorky Blanky. On ještě cosi povídal a já už slyšela úplně jiná slova… o zrušení smlouvy, o zklamání, o tom, abych zapomněla, že by snad, co píšu, mohlo někoho vůbec zajímat. Chtělo se mi brečet. Byl to předlouhý telefonát čtvrtečního podvečera. Zavřela jsem se do kuchyně a všechny poslala ven. On stále mluvil. Já se propadala hlouběji do zoufalství… však jsem vám chtěla, opravdu chtěla, napsat příběh, který nebude, prostě nebude zapsaný do vody! „Haló, Blanko, posloucháte mě? Slyšíte, co říkám? Blankóóóó!“ Odkud ten hlas zní, pomyslím si.

Někdo mě volá, plác, zpět do reality, černě jsem se zasnila a upadla do pekla všech „spisovatelů“, ztratil se mi nakladatel… „Blanko, vy mě neposloucháte, nebo co, že neodpovídáte, Blankóóóó!“
Musela jsem se mu omluvit, rychle se vzpamatovat a poprosit, aby mi to raději ještě zopakoval, však ten signál u nás… Já to nějak ustojím!

„Blanko, trochu jsem vám před chvilkou pochleboval, a to se neopakuje, řekl jsem, že první část knihy je skv…, ale ani náhodou to nezopakuji, nesmíte zpychnout! To především! Ale jsem rád, že jako autorka jdete nahoru, zrajete do pořádný ženský. Poslouchejte, vaše psaní, Blanko, je velmi ambiciózní a působivé! Napište to tak celé a budu spokojen nejen já!“

Co mám ještě dodat?! Byla jsem zpocená durch!

Čekala jsem na toto zásadní první vyjádření mého redaktora od momentu, kdy jsem začala před několika měsíci knihu psát. Co mám ještě dodat?! Dnes v noci, až usnou děti, a v manufaktuře zhasne poslední světlo, vypnou se trouby a Baruška půjde též na kutě… bude mít pan P. smůlu. Zůstanu dole, přiložím do krbu, a možná si dám malé Prosecco, a budu psát. Vyloženě se těším :-) Snad to nezvorám…

 
Na břehu Libyjského moře... jedna stránka z „Příběhu napsaného do vody“
Neděle, 10 Duben 2016 17:49

Jorgos, ten co má u moře malou tavernu Thalassa, kam chodím na vynikající salát z avokáda s pomeranči a ovčím tvrdým sýrem, také na úžasné marinované ančovičky, z těch má vždy poťouchlou radost E-liška, a naprosto dokonalé sardinky na grilu, se mě dneska nakufroval do auta se slovy… ehm, copak já vlastně vím, co říkal. Prostě seděl, divoce gestikulovat a mlel jako kolovrátek. Jemu prý pořádně nerozumí ani místní :-), jakým horským nářečím a s jakou kadencí mluví. Ale babička jihokrétská pomohla, a ačkoli jí táhne na pětaosmdesát, válí jazyky na jedničku. Už vím. Prý mu holky (María a María) vykecaly, že přijede jedna čarodějka ze severu - asi si i trošku vymýšlely :-), a on se tím pádem rozhodl… že by nás jistojistě s nadšením poznaly i jeho vyhlášené pomeranče. A kde to jsem? Hipísácká „rezervace“, tedy ospalá vesnička Mirtos na jižním pobřeží Kréty, a čekají mě citrusy z nejlepších na ostrově. Jo a hipí tu potkáte i dnes, jen šedivější a pomalejší, ale v pohledu tu jiskru prostě mají…

Za pár minut jsme v sadu, vlastně v opuštěné zahradě, půda jako troud, a miliony včeliček se pilně činí. Je to nádherný paradox, poslední plně zralé pomeranče ještě na větvích, i zde, jako na Sicílii, se mnoho ovoce nechává ladem…, a pomerančovníky už zase kvetou. Ta krása! Ta vůně, hlavně pak ta vůně rozkvetlé louky… pomerančovými květy. A pak jedeme na mandarinky, a pak na citrony, pak na mišpule, pak na fíky i stromy rohovníku s plody karobu, všude mezi tím nekonečně staré, bohatě rozkvetlé olivovníky, co pamatují snad ještě boha, který v krásných dobách unesl ještě krásnější dceru týrského krále Agénóra Evrópu. A pak mi docvakne, že jsem nechala doma na terase foťák, a vzala si jen sadu teleobjektivů :-(

Můj řecký přítel spěchá na pohřeb, který v „naší“ malinkaté bílé vesničce na pobřeží Libyjského moře, vesničce s uličkami tak na trakař, ale kde se musím promotávat s mojí sexy Seveřankou,  bude společenskou událostí! Bude se zpívat, plakat a pít. A tak nesmí nic prošvihnout. Vezu ho zpátky, zastavím se u babičky pro foťák a šup na pole… fotit a sbírat ovoce. Slunce pálí, ale ve vzduchu je cosi navíc, co nutí přivírat oči -  jemný prach pokrývá vše vůkol. Pobřeží poslední dny sužuje silný vítr přinášející pouštní písek z Libye.

Nejsme turisté, památky bereme hopem, nebo vůbec, pláže vůbec, nebo na hoďku pro Pecku, obchody 2x vůbec, pokud nepotřebujeme něco nutného… Ale kdyby někdo nakoukl do našeho Volva, a viděl, co vše vezeme :-) myslel by si, že… snad potkal minulostoletní cikány na štrece za lepšími zítřky. Malý průřez kufru: sklenice na marmelády, kočárek, kompletní vybavení kuchyňky, aby bylo možné zavařovat, grilovat, smažit, péct, pak vezu peřiny i váhu, zásoby vody na vaření i mytí nádobí, několik hasičáků, teploměry a asi 2 desítky různých knížek pro mě i E-lišku, sekeru, pastelky, plynový vařič, marmeládové Mauviel mísy, umravňovací prostředky obrany před vzteklými lumpy a vzteklou zvěří, lopatu, křeslo a křesílko, skládací lavor, pilku zlodějku, kamínka na dřevo, stan, lékárnu jako pro regiment, včetně šití, stetoskopu a popáleninového balíčku, minikávovar, dvě dětské sedačky, prkénko z olivového dřeva, super kudly, prak, marmošky pro pocestné i náhodné fanoušky, nádobí pro "foodstiling" pojízdný špajz i sváteční vohoz pro tři grácie. A hromadu jiných nezbytností. Tahle práce mě prostě baví. Jdu fotit stromy, ovoce i včely.

Je navečer téhož dne. Stojíme na ulici. Pusu dokořán. Celá rodina. Okolo projíždí ultrastarý pick-up, jedno kolo napůl ulomené, žádná světla, kdo ví, jaké značky původně byl. Jede krokem. Vzadu na korbě halabala větve z olivovníků do tří metrů výšky, na haubně poskakuje velký černý pes, nechápu… Uvnitř rachitická postava Řeka, co připomíná čerta z českých pohádek, ale s obřím knírem a cigárem mezi popraskanými rty. Je vykloněný z okénka, které ani nemusel stahovat, dávno ho nemá. Druhou sedačku auto také nemá, a celý prostor je jeden velký pelech. Hromada pokrývek, a na ní sedí dvě malé, krásně ušmudlané děti. U druhého okénka spatřím třicetiletou bloncku. Polknu naprázdno. Kde se tam a tu vzala!? Nádherná! Ale prostě nádherná, chápeš. Lícní kosti co nejčistší rysy minojských chrámů, rty jako bohyně červánků Éós, dlouhé vlasy barvy slámy v plném krétském slunci, štíhlé ruce opálené do dokonalé čokolády, a kojí. Oba prsy obnažené, kojí mimi věku Mii. Prostou halenku ani na jeden knoflíček sepnutou, studu neznaje, však že není zač se stydět. Směje se, pramínek vlasů ji z okénka vlaje, hlavu lehce opřenou a očima se... v jeden moment potkáme. Tři, dva, jedna, teď. Právě teď. Právě ty její oči! Bože, jak ta je šťastná…

Příběh napsaný do vody, u všech dobrých knihkupců počátkem podzimu 2016

 

Poznámka fejzbůková

…………………………………..

Víte, že z hmotnosti semen rohovníku, byla odvozena jednotka hmotnosti drahých kamenů?  Váha jednotlivých semen, v arabštině jménem kharrub a v řečtině kerátion, je v podstatě identická. Z uvedených názvů u nás vzniklo označení karát. Ani zlato nezůstalo pozadu, a semena svatojánského chleba, který proslavil Jan Křitel, bo je v poušti baštil, aby nepadl hladem, si přisvojilo jako hodnotu své ryzosti. Ano, 24 semen zakotvilo jako označení 100% ryzosti zlata! Vážily jako čtyř a půl gramová římská mince solidus. A E-liška tohle „měřítko“ dnes rozcupovala po celém autě :-)

Pozvánka webová

…………………………………..

Druhá poznámka pod čarou. Může se to zdát, ano, může, ale není tomu tak. Nepíšu méně, jen zlehounka zanedbávám web :-( Důvod je prostý, intenzivněji píšu knihu a denně 2x  sdílím naše zážitky a drobnosti na mém FB profilu. Ráda Tě pozvu k jeho sledování :-) Je tam toho o expedici, holkách i věcech okolo o moc a moc více, než tady...

 
«ZačátekPředchozí12345678910DalšíKonec»

Strana 7 z 87
Nae dobroty
TOPlist