News z Expo 2015, z expedic i manufaktury
Dobrá cesta... je jen ta s návratem!
Pátek, 01 Leden 2016 15:08

Jedni Cestu novou, progresivní, či jen prostě „jinou“ v námaze ukazují a razí, vlastně ji symbolizují, druzí ji poté pohodlně užívají a na ty první občas zapomenou, třetí by se nejraději jen… vezli.
Dnes však všem bez rozdílu přeji tu Cestu v roce 2016… jen dobrou, klidnou a bezpečnou - a aby se vždy dočkali ti nejdůležitější, ti, co na naše návraty čekají!

Vaše Blanka

 
Menu Štědrého dne sicilského
Sobota, 26 Prosinec 2015 09:00

Co jsme měli k obědu a večeři na Štědrý den? Lukulské hody, boží protnutí vůní a kouzel aragonské, francouzské, turecké, řecké, africké i italské – kontinentální – kuchyně. Čerstvé ryby bílé i červené, krevety, raci, chobotnice, mušle a jiné plody a dary moře, arancini šesti příchutí, krásná masa s rozmarýnem a naším domácím olejem na grilu, rafinované předkrmy i nepřeberné množství sýrů, klobásek, šunek a hlavně špeků, ovoce ze všech koutů světa, sladké krémy i zmrzliny, kterých je Sicílie rodištěm a… to byl jen začátek! To by šlo, myslím, to by bylo príma! Ale… neuvěříte :-) Večeři jsme prošvihli. Nebylo z toho nic.

Děda s Marií odjeli za příbuznými kamsi k Syrakusám a my poo vyrazili na procházku k moří. E-liška si přála stavět sněhuláka… z kamínků na pláži. Byl to takový klid, procházeli jsme se ruku v ruce, malovali do černého lávového písku koníky a princezny, házeli jsme žabky přes vlny putující z Tyrhénského do Jónského moře, a hledali poklad! Unaveni pak polehávali na pláži a pozorovali sluníčko, pomalu se blížící k La Montagna. Byl to takový nádherný odpůlden, až se najednou skrylo slunce za Etnu, padl chlad, a… než jsme došli domů, začalo se stmívat. Uděláte čaj, umejete potomka, trochu poklidíte a najednou je sedm. Slíbená pohádka o čertech, perník s pomerančovou marmeládou od Evičky, co k nám jezdí pomáhat, šálek melty a je čas jít na kutě. Večeře se tam prostě… nevešla.

Zato oběd! Ten vařil ještě děda, já pokukovala a partner si zoufal. Přejete si recept, jak to dělají všechny holky foodblogerky? Pak tedy: Tři druhy cuket, dvě divoké, jedna z nich s ostny, brambora, rajče, cibule, mrkev, melanzane, tedy lilek, artyčok, brokolice, červený květák. Kolik? Kolik chcete :-)

To vše omyjete, něco, dle velikosti, můžete překrojit na polovic a pak vložíte do hrnce se studenou vodou. Náš měl 12 litrů. Přidáte zlehka sůl. Vaříte do změknutí. Ano, správně, některé druhy zeleniny přidáváte do hrnce postupně, třeba rajčátka až ke konci, posledních dvacet minut. Jestli je na to pravidlo? Tvrdší zeleninu vaříme dříve, basta. Celkem tento veselý Ein Kessel Buntes bublal hoďku. Finální úprava? Prostě nandáte sběračkou na talíře, zalejete olivovým olejem a je hotovo :-) Lžíce ne, není to polévka, příborem se krájí samotná zelenina.

Kde je to kouzlo a rafinovanost? Nic tajemného nehledejte. Žádné koření, bylinky, příchutě…, však voňavá zelenina, čerstvá od sedláka, či divoká, nic víc nepotřebuje. Sůl s olejem už jen dokouzlí, co nám příroda darovala. A co jsme to uvařili jménem? Le verdure bollite. Jídlo tak prosté a chudé, jako Sicílie sama. Že to vařit nebudete? Docela chápu…, ale my to tu míváme docela často :-)

 
Vám k Vánocům 2015… PŘÍBĚH NAPSANÝ DO VODY
Čtvrtek, 24 Prosinec 2015 06:37

Však víte, u nás doma se dárky k Vánocům nedávají, ale, každoročně dáváme dárky druhým, přátelům, kamarádům, nejbližším…, a tak máme dárek i pro vás :-)

Chtěla bych vám všem a právě dnes představit jméno mé druhé knihy, druhý příběh, vznikající na Ostrovní expedici, který… no však uvidíte!

A moc bych vás poprosila, může to být zase váš dárek autorce... Co si o představeném jménu myslíte?

Po Příběhu opravdové vášně tu je…

PŘÍBĚH NAPSANÝ DO VODY
(vyjde v MF na přelomu října a listopadu 2016)

Krásné bílé Vánoce v klidu a mezi milovanými vám všem přeje
E-liška se sestřičkou ještě v bříšku, jejich tatínek a maminka

 

Z úvodní kapitoly…

 

Začínám psát příběh, kterému bych chtěla dát do vínku nesmrtelnost. Pravý opak názvu knihy, ve kterém má prsty jeden mladý anglický básník, co zemřel hladový daleko od domova, tam pod Španělskými schody. Ale k tomu jindy…

Začínám psát nový příběh snad rok předtím, že vůbec dostanu smlouvu na knihu, začínám psát, protože… musím. Bylo to jednoho únorového dopoledne roku 2015, v nejchudší čtvrti Palerma, kde lze koupit mnohé, od lidského života, po čest, od zbraní všeho druhu po chleba čerstvě vytažený z pece na dřevo, chleba, který voní ulicí. Bylo to v zákoutí, kam holky by neměly bez doprovodu ani nahlédnout, bylo to v baru, kde i prach se víří na povolení, kde stačí křivý pohled, aby se uzavřel… váš vlastní příběh. Budoucnost už v Palermu byla, a už se nevrátí, říkají někteří místní a mladí dodají, že je to zapáchající, rozpadající se nebezpečné město plné potu, slz a krve. Město s vězením uprostřed. Chodili jsme nejchudšími ulicemi, hledali krásu, ale za každým jejím náznakem byla zkáza, odevzdanost, strach a špinavé nehty na rukou, co prosí, melodramatické scény dětí, dospělých i starců. Za každou ozvěnou příboje, zpěvem racků či dívek, za každým „ti amo“, byly v pozadí stále kvílející sanitky a policejní vozy. Nuzný život tu zakořenil.

Dáváme due caffé. Barista ho pokládá na pultík před nás, pan P. si toho nevšimne a přejde na druhou stranu baru, cosi prozkoumat. Barista mu kávu donese před něj. On si ho zjevně nadále nevšímá, mám pomalu podezření, že je to zkouška, a jde zase zpět ke mně. Barista beze slova vezme šálek a donese ho za ním. S druhým mladíkem za barem po sobě významně pokukují, oba se pohledy vrací k viditelnému tetování mého muže, kde je i zvláštní latinský nápis, co zařazuje. Sicilané rozumí. Pak se barista zeptá, naprosto neutrálním tónem hlasu, kolik cukru a zahledí se na pana P. Uno, odvětí partner a záměrně – už to vím jistě – se jejich zraky nepotkají. Barista roztrhne sáček, nasype a třemi kroužky lžičkou zamíchá. Třemi. Méně, to by se cukr nerozpustil, více, to by káva zbytečně chladla. Dodnes jsem tomuto pravidlu neuvěřila, ale, světe div se, dělám to sama přesně tak. Následuje nenásilné, ale srozumitelné oklepání lžičky o hranu šálku… takové to cink cink, jakoby si barista chtěl přivolat pozornost toho, komu je šálek určen. Ne drze, ne vyzývavě, ale kdyby ten pohyb mluvil, znělo by prázdným barem… Vaše káva, pane, je připravená. Partner se otočí, ani pohled nezvedne, aby baristovi pokynul s díky. Neřekne slova. Uchopí šálek za ouško a na dva srky, jinak to snad ani při objemu šálku při dně nejde nazvat, si ho vychutná. Dopije, šálek stále mezi rty, hlavu lehce zakloněnou. Nadechne se nosem do plných plic, nasaje tu vůni silné malé kávy, jejíž mistrnou přípravou umí Italové probudit i mrtvé, a na vteřinku se tak nějak ztratí mezi oblaky, perde tra le nuvole. Už ho znám. Přivře oči, vydechne a… často se to nestává - usměje se. Ma quan'è buono sto caffè, ragazzo, eh. Mno, opravdu dobrý kafe, chlapče.

Tak trochu si i mlaskne. Kluci najednou pookřejí, zklidní se, opět po sobě kouknou. Z venku do potemnělého baru dolehne hluk chudinské čtvrti - nebo jsme ho snad pro nemalou a nepochopitelnou nervozitu všech doposud nevnímali - a také křik dětí a žen, kvílení motorín, a někde v dáli opět běžná kulisa, které se tu nezbavíte, agresivní houkačka policejního vozu. Pozoruji to divadlo, snažím se vnímat každý pohyb očí těch dvou, vlastně třech a jsem ráda, že jsem tu s nimi. Je to prazvláštní hra. Je to jeden z důvodů, proč cestujeme a při cestách hledáme knajpy místních, chodíme do barů spodiny a pozorujeme… jejich život. Přiznávám, ten můj tak trochu ví, jak na ně tady :-)

Šálek pana P. se ještě ani nedotkl barového pultu, ale jeho oči se na chvilku zastavily naproti nad hlavou baristy, na velké zarámované fotografii muže věku mého partnera, pod kterouž je mnoho umělých květů a trochu kýčovité madonky. Přes obrázek pak bije do očí nešikovně vyvedený nápis: Nikdy na tebe nezapomeneme. Vidím, jak se na vteřinku zamyslí, podívá na kluky dole, pak opět nahoru na fotku a… až pak dosedne šálek na bar. Trvalo to vše dvě vteřiny, ale já si to dobře zapamatovala, jako jakýsi zlomový moment, a po roce, když začínám psát tento nový příběh a jeho kapitolu o slovech napsaných do vody, si vzpomenu. Oni tři se pak dali do řeči. Pod otcovou fotografií měli mladíci kus kartonu a na něm tužkou a stejným písmem jako na fotce větu, která za to vše může. Za ten rozhovor. „A nedáváme už nikomu na dluh.“ Jasný a strohý nápis. Jako kdyby v něm bylo cítit ale trochu víc, než jen neochota vyživovat místní spodinu.

Otec byl prý lidumil, jak jen může kápo v ulici být, často dával kafe a něco silnějšího na dluh. Život je tu tvrdý. I pro otce rodiny tu byl život tvrdý, v těch barech se žádné velké peníze netočí. Jednoho dne, jak říkali kluci, chtěl srovnat účty. A všem, kteří u něj zdarma a dlouho pili, řekl dost. Platíme. Příště, až přijdete, zaplatíte dovuto, dluh. A přišli. Všichni přišli a zaplatili. Někdo s trochou řečí, ale všichni s respektem. Až na jednoho. Třemi výstřely pro pár lir zabil.

Na konci přístavní chudé čtvrti, kde se příběh odehrál, stojí pevnost – vězení. Jmenuje se Ucciardone a je vlastně součástí města, je nalepená mezi městskými domy a hostí opravdový výkvět Sicílie. Do ulic, které k ni vedou, není vjezd zakázán, ale z opevnění jste sledováni. Nesmíte zastavit, fotit či se chystat k čemukoli podezřelému. Před branou pevnosti, když byl pan P. v Palermu poprvé, patrolovali obrněné vozy a on na vlastní kůži zažil, jaké to je pokusit se cokoli vyfotit. Uvnitř pevnosti sedí střelec, vrah. A venku, jen pár metrů dále, synové muže, který měl rád lidi, nedávají více kávu na dluh.

Moc bych si přála, aby Příběh, do kterého právě vstupujete, nebyl zapsán do vody, aby nezmizel bez povšimnutí…

 
Ostrovní expedice „Volvo & Blanka Milfait Rallye 2016“ vítá do party Mauviel + Zwilling + Vittel + Pago + Perrier…
Čtvrtek, 17 Prosinec 2015 06:47

„A supééér“, řekla E-liška, když se viděla odrazem ve zlatě se lesknoucí marmeládové míse Mauviel, novém přírůstku do rodiny, který jsem včera přivezla z Prahy. Jo, super to fakt je, čirá nádhera! Však s Mauvielem vařím třetím rokem, a zatím to neslo samé bonusy :-) Díky spolupráci s dovozcem Potten Pannen Staněk, jsem uvedla toto jedinečné nádobí mezi producenty marmelády a náročné hospodyňky v České republice, představila v provozu na našich marmeládových show na EXPO 2015 a… několik kousků různých velikostí protáhla marmeládovou expedicí po Evropě a Africe. Než mi je loni šlohli v Belfastu :-(

Přes irskou pohromu, kterou jsem fakt proplakala…, je naše manufaktura opět „zlatá“. A to nejen medailemi v této barvě z WMA za poslední tři roky, ale především díky nové sbírce zlatých Mauvielů. A protože nebudeme během druhé expedice vařit „na kšeft“, ale pouze… z vášně :-), vyráží s námi na Ostrovní rallye nejmenší marmeládová mísa, opět ideální pro metodu vaření open-pan.

Už dnes se těším! A čím budeme ovoce čistit a krájet? Super kudly Wüsthof z první expedice, jsem nahradila naprostou špičkou v oboru, nejstarší solingenskou firmou: Zwilling J. A. Henckels. Kolik asi prstů nešikovných kuchařů a kuchtiček mají tyhle bezkonkurenční skvosty na svědomí od roku 1731, kdy poprvé spatřily světlo světa?!  A aby se trestuhodně netupily, nově jsem z již tak nádherného bukového prkýnka přešla na absolutně k nožům šetrný a profíky milovaný bambus od stejné značky!

Co víc si přát? Už jen to nejzralejší a nejvoňavější ovoce v 17 světových lokalitách, na ostrovech mezi Tanzanií, Evropou a Polynésií, na ostrovech, jejichž jména zní! Již příští týden se začnu s vámi dělit o výsledky, zážitky i příběhy!

Proč to dělám, se právě nyní a s hlavou v krutu někteří ptáte? Protože mě to sakramentsky baví, protože to baví vás, a protože opravdová vášeň, však víte, ta začíná tehdy, když jeden začne naplňovat... třebas motto mojí nové rodiny: „Nebát se přát si, nebát se snít, nebát se sny žít“!

 
«ZačátekPředchozí12345678910DalšíKonec»

Strana 10 z 87
Nae dobroty
TOPlist